Řeknu vám příběh ze socíku. Jeden můj nadaný kamarád písničkář na vojně složil píseň na oslavu míru a přihlásil se s ní do ASUT (Armádní soutěž Umělecké Tvořivosti). Písnička to byla hezká byť ve své podstatě banální, tedy v mantinelech tehdejší povolené svobody slova. Zpívalo se v ní, že ve válce umírají lidé a to my nechceme, že chceme naopak mír. Zavolali si ho po prvním kole ke komisi.
"Poslouchejte, soudruhu, mír ano, to jste vystihl ve své mladické progresivitě správně, ale vy tam neříkáte, koho nechceme."
"Jak koho? Přeci ty války nechceme..." - "Ehm...no to ano, ale neříkáte jasně, kdo ty války způsobuje." - "Jak kdo...no přeci asi agresor, né? A to my nechceme..." kamarád tápal, ale už tušil průšvih. - "No to jistě. Ale jaký agresor? Přeci USA, že? A to vy tam vůbec nezdůrazňujete." - "No ale přeci válka je špatná sama o sobě a to tam jasně říkám..." - "No ale to by si lidé potom taky mohli myslet, že ty války způsobuje Sovětský svaz!" jeden z komise se mimoděk pokřižoval. - "To ale vůbec neříkám!" v kamarádovi byla malá dušička. - "No to sice taky ne, ale lidi by si to mohli klidně i myslet, když tam neříkáte to USA. Takže vlastně možná i říkáte!"
Nebudu vás napínat. Písnička byla vyřazena. To jen pro ilustraci, kam tohle všechno směřuje.
A teď k blogu. Pane Mikulášku, článek dobrý, poutavý, ale tím posledním odstavcem jste to všechno podělal. Nazývat kritiku Ruska "strašením" a nabádat ostatní, o co by se spíše měli zajímat a o co neměli, tím jste se přesně zařadil mezi ty účastníky zájezdu na tom školení, které tady výsměšně kritizujete!
