Kámoška v inv. Důchodu, bylo jí tehdy kolem třiceti, si žádala o sterilizaci, byla však odmítnuta jako příliš mladá a bezdětná, přitom by péči o dítě psychicky nezvládala.
Na jedné straně se podporují rodiny ve stylu – muž = matka, žena = otec, necháme na dítěti, jaké pohlaví si vybere…, ale lidem zodpovědným, kteří si sami svobodně přiznají, že by nemohli dítěti dát dostatečně kvalitní péči, státní moc upírá právo nechat se, samozřejmě na vlastní náklady, zbavit plodnosti.
Muž matkou, otec ženou. ‚Naše dítě nebudeme omezovat, pohlaví si vybere samo‘
Jako kdybych svému hypotetickému dítěti řekl, ať se rozhodne samo, jestli chce vidět, nebo být slepé. Stejně, jako je normální vidět, i když já nevidím, zvládat své emoce, i když se to mnoha lidem tak úplně nedaří, mít obě nohy či nevážit 200 KG…, je normální, když se biologický muž cítí mužem a biologická žena ženou, pokud je to jinak a dotyčný za to nemůže, považuji to za svého druhu zdravotní postižení. Měli bychom mít k těmto lidem pochopení a samozřejmě jim nebránit např. v „přeoperování se“ na opačné pohlaví či v navazování intimních vztahů podle svého rozhodnutí, podobně jako budujeme bezbariérové budovy pro tělesně postižené a podobně, ovšem považuji za naprostou špatnost tolerovat, aby takovíto lidé narušovali přirozený vývoj dětí, které by s velkou pravděpodobností byly normální a identifikovaly se se svým biologickým pohlavím, kdyby byly vychovávány ohleduplnými a zodpovědnými rodiči, kteří svůj hendikep nepřenášejí na své nevinné děti!
Já jako slepec jsem se již dávno rozhodl dítě nemít, ani vlastní, ani adoptované, neb jsem přesvědčen, že bych mu nemohl poskytnout plnohodnotné životní podmínky jako rodiče bez zdravotního postižení, tak mi káže moje svědomí. A kdyby stát ctil svobodu člověka nakládat se svým tělem podle své vůle a nevymýšlel sociálně-inženýrské nesmysly, už dávno bych podstoupil vasektomii.
Bohužel, dnešní „pokrokoví a moderní soudruzi“ dělají všechno naopak.
